Starší ségra

Nebyla jsem dobrá ségra. V devíti letech jsem přestala být jedináčkem, kolem kterého se točí celý Vesmír, a definitivně jsem se zbavila utkvělé představy o tom, že všichni kolem mě jsou herci. Stala jsem se totiž starší ségrou. A pak znovu. A znovu.

Nejmladší sestra se narodila, když mi bylo čtrnáct a začínala jsem mít trošku rozum. První dvě to ale ode mě dost schytaly. Bohužel. 😢

Mezi jejich první vzpomínky tak třeba patří, že je Uljanka svázala a hodila pod postel, aby se mohla učit.

Ne, nejsem na to pyšná. Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí.

O to víc, že sestry nebydlí v Česku a vidíme se průměrně jednou za 18 měsíců.

Od našeho posledního setkání jsem se tentokrát stihla pořádně zakulatit, přibrat 20 kilo, přivést na svět syna a vrátit se na svou původní váhu. Ale kdybych s sebou neměla kočárek, moje sestry by ani nepoznaly, že se celý můj dosavadní život otočil vzhůru nohama.

Podobně bouřlivé změny se určitě odehrávají i s mými sestrami. Vždyť je jim právě 15 a 19 let!

Jen o jejich vnitřním světě nevím nic. Na každou mou otázku nachází co nejkratší odpověď a veškeré pokusy o dialog končí monologem. Mým nekonečným monologem.🙈

Chci jim toho tolik říct!

O klucích, o sexu, o vztazích, o (sebe)důstojnosti, snech i financích.

Jenomže jsme měly tak zoufale málo času!

A taky jsem je nechtěla pořád buzerovat, když jsme se tak dlouho neviděly.🙊

Jenomže co teď, když se zase uvidíme až bůhví kdy? Mám si to všechno nechat pro sebe?

Na nevyřčenou otázku přišla nečeká odpověď od nejmladší sestry. Prý ráda sleduje moje posty na Instagramu.

A že by je četla, kdybych pokračovala v psaní…

Žádné rozpaky ani otázky, zda netrpím poporodní depresí (kterými mě zásobovalo moje okolí v době, kdy jsem často psala příspěvky).

Jednoduše mi řekly, že rády čtou moje myšlenky.

A v tu chvíli mi to docvaklo.

Nemusím se svými sestrami vést duchaplnou konverzaci v osobním chatu. Věkový rozdíl je příliš veliký, aby to bylo dlouhodobě udržitelný (ano, zkoušela jsem to).

Stačí, když budu i nadále vést monolog se sestrami formou IG příspěvků.

Budu psát o svých důležitých rozhodnutích, které jsem ve svých nácti musela uskutečnit, abych se dostala tam, kde jsem – do pozice strůjce vlastního života.

Budu psát o tom, jak jsem se naučila nesvádět prohry na náročné životní podmínky, které pro nás připravili naše rodiče (a pořád v nich žijí, protože to jinak prostě neumí). Ale být strůjcem svého osudu.

Přitom nechci být terčem lítostivých pohledů svého okolí. Ne, nemám problémy s Jakubem, nemám mlíkovatej mozek (doufám) a ani se neutápím v poporodní depresi.

Právě naopak. Jsem šťastná a vděčná za ten život, který žiju. Protože jsem si ho vybrala.

A strašně moc bych si přála, aby to mohly udělat i moje sestry. Vybrat si život, který chtějí žít.

Proto zakládám nový účet, kam nebudu přispívat jako @uljana_montenegro, ale jako @starsisegra.

Starší ségra, která dělala chyby a padala na pusu, která zdaleka není pyšná na všechna svoje rozhodnutí. Ale které se podařilo dostat se z vlivu prostředí a začít formovat prostředí podle sebe, aby se jí v něm dobře žilo.

Stejně jako naše babička, která i teď, když jí nohy moc neslouží, bez zaváhání říká, že je spokojená se svým životem, protože si ho mohla napsat sama.

Holky však kontakt s babičkou kvůli jazykové bariéře vůbec nemají. Proto cítím povinnost jim zprostředkovat její myšlenky alespoň touto formou.

Formou IG monologu. Každý den se proto na novém účtu objeví jeden příspěvek.

A moje svědomí bude čistý.

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: