Proč nesnáším placení napůl

Zdá se mi to, nebo je v poslední době běžnější koupit si byt, než si pořídit dítě?

Že říct si “ano” je příliš velký závazek, ale hypotéka je vlastně ještě docela v pohodě?

Už delší dobu mám takovou teorii, že páry, které se rozhodnou pro koupi nemovitosti, aniž by byli svoji, jsou zatvrzelí příznivci placení napůl. A tak trochu egoisti.

Ta hypotéka je totiž pomyslně poslední instance, kde se splátky dají vydělit dvěma a pošéfovat trvalými příkazy.

U toho ostatního to tak není. Manželství ani péče o dítě nikdy nebudou vyrovnané jako účty v restauraci.

Vždy do toho bude ten jeden dávat víc. Víc energie… víc lásky… víc trpělivosti… nebo peněz. A řekla bych, že peníze zdaleka nejsou tím hlavním měřítkem. Dají se (jednoduše) vydělat. Někdy dokonce jen tak odsedět od devíti do pěti v kanclu.

Uzavřením manželství a narozením dítěte se ale rázem ocitáte v nové práci, která trvá non-stop. Žádné víkendy, sick days ani dovolené ve smyslu hledání sebe sama a uspokojování vlastních potřeb. Už nikdy nebudete tak úplně sami.

Tak proč mi to v období dospívání a randění nikdo neřekl???

Proč jsem byla skálopevně přesvědčená o tom, že je cool mít „svoje“ pevné zásady – automaticky platit svou útratu v kavárně, vstupenku do divadla, být soběstačná a nenáročná pro svého (potenciálního) partnera?

Jak se během randění mají položit základy pro „společnou“ budoucnost, když si každý bedlivě hlídá a počítá to „svoje“?

Odstoupení od rozpočtu 50/50 by vlastně mohlo být takovým ukazatelem vyzrálosti vztahu. Pokud je do toho člověk ochoten investovat víc než jen jako „spolubydlící“ ve společné domácnosti (nemyslím jen finančně), záleží mu na něm.

A tím někým, kdo investuje víc, by měl být muž. Nemyslíte?😉

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: