Lifehacky (nejen) pro maminky

Jsem plánovací typ. A to až do té míry, že jsem si naplánovala den porodu. No fakt. Zeptejte se mýho šéfa.😀

Ještě před příchodem Jonáška na svět jsem měla pěkně dlouhý to-do list zahrnující překlady, tlumočení a žehlení miminkovských věcí. Na ten poslední bod bych se mohla samozřejmě úplně vykašlat, ale v 9. měsíci těhotenství mi přišlo, že bez úhledných komínků oblečení ve skříni mě nepřijmou do porodnice.

A tak jsem prala, žehlila a rovnala do skříně štosy nepředstavitelně malých bodýček a dupaček. Sem tam mi ztvrdlo břicho, až jsem si musela na chvilku sednout a rozdejchat ty “otravný poslíčky”, ale neúnavně jsem třídila a rovnala, dokud nebylo hotovo. Teprve potom jsem začala věnovat pozornost aplikaci Contraction Timer, kam Jakub už několik hodin zaznamenával ty moje “poslíčky”. Načež nám strýček Google potvrdil, že tuhnutí břicha v 10minutovych intervalech by mě v noci fakt obtěžovalo a není tak úplně od věci vyrazit do porodnice…

Jonáš se objevil za tři hodiny po příjmu.

Samozřejmě to říkám s nadsázkou. Obecně o porodu mluvím s velkou pokorou a jsem nesmírně vděčná za jeho hladký průběh. Ale pravdou je, že jsem chtěla pracovat až do prvních kontrakcí a ve svých pracovních plánech jsem kalkulovala s půlkou července. Když jsem porodila 15.7., jedna milá kolegyně mě označila za mistryni time managementu. 😀

V pubertě jsem ale tuto svou plánovací potřebu nenáviděla. Jednou jsem si dokonce vytvořila podrobný plán, jak být spontánnější. Plán „překvapivě“ nevyšel a já se musela smířit s tím, že zápisníčky, diáře i excelové tabulky holt budou moji věrní kamarádi.

Pořád ale nesmírně obdivuju lidi, co jsou schopni všechno stíhat a vesele u toho improvizovat. Já jsem svým plánovacím návykům do jisté míry zůstala věrná i v roli maminky. A pokusila jsem se sepsat pár těch nejzákladnějších.

Během šestinedělí nic neplánovat

Ačkoliv jsem se na porod a následnou rodičovskou roli snažila maximálně připravit, pravdou je, že se na něco takového připravit prostě nedá. Je to období seznamování se s novým človíčkem, improvizace a neustálého kojení. Během šestinedělí jsem měla pocit, že mě chce Jonáš sníst. Celou. Takže tříhodinové pobyty u prsa nebyly nic výjimečnýho. Byla jsem pro něj středobodem vesmíru a podřídit úplně všechno jeho potřebám bylo snad to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Odpískala jsem proto návštěvu příbuzných i bláznivý nápad jet ke známým do Maďarska, kde mi nabízeli zdánlivě lákavou možnost odpočinku a venčení kočárku.

I dvouhodinová cesta k prarodičům do jižních Čech, kterou jsme podstoupili kvůli nesnesitelnému vedru v pražském bytě, byla s dvoutýdenním odpůrcem autosedačky fakt peklo. Osmihodinovou cestu do Maďarska si popravdě nedokážu představit ani teď, když je Jonášovi půl roku.

Jinak pozvolna pracovat jsem začala krátce po skončení šestinedělí, ale moje moudřejší já by si teď radši nechalo tříměsíční pauzu. Přijímat zakázky v době anarchie, kdy není nastaven žádný režim, je tak trochu stresík.

Jak ale nastavit ten vytoužený režim? Čekání a neutuchající víra v to, že si ho dítě časem vytvoří samo, mi připomínalo čekání na Godota. Proto jsem si k tomu musela trochu dopomoct…

Naučit dítě, aby usínalo samo v postýlce

Bez toho bych teď vůbec nemohla fungovat. Když je Jonáš vzhůru, snažím se s ním trávit čas aktivně. Jakmile ale začne být ospalý, můžu ho dát do postýlky a rázem tak získám čas pro sebe. Může si tam žvatlat další půl hodinku (i nuda je prý dobrá pro rozvoj dítěte) a já si uvařím, zacvičím, případně něco přeložím. Velkou výhodou taky je, že ho takhle může uspat téměř kdokoli. Minimálně Jakub to zvládá na výbornou.

Zkoušet důležité věci pořád dokola

Pokud to nejde teď, může to jít za týden nebo za měsíc. Takhle jsme Jonáše postupně naučili vozit se v kočárku, jezdit v autosedačce i koupat se ve vaničce. Všechny tyto činnosti zpočátku doprovázel nehorázný řev. Ale zkoušeli jsme poctivě dál. A zapřisáhlý odpůrce všech dopravních prostředků si časem zvykl. Nezvládla jsem ho jenom naučit na dudlík, což mě popravdě až tak moc nemrzí.

Mít rituál na opakující se činnosti

Ani jeden den doposud nebyl stejný jako ten předchozí a režim dítěte se mění téměř každý týden. Ale rituály naštěstí zůstávají stejné. Bez nich bych si nevzpomněla ani na vitamín D, který je dětem potřeba dávat jednou denně.

Pokud ráno zvládnu pozdrav slunci, studenou sprchu a nakrmit Jonáše ovocnou kapičku s vitamínem D (před odchodem Kubíka do práce), hned mám lepší den a všechno jde tak nějak líp.

Plánovat vaření

Vařím tak, abych z toho zároveň udělala příkrm. Takže když si například dělám jako přílohu bramborovou kaši, ještě před tím, než do ní přidám sůl a máslo, odložím trošku do mističky pro Jonáše. V mobilu pak mám uložený seznam, co budu tento týden vařit a podle toho si o víkendu nakoupím na Rohlíku nebo pošlu Kubíka do obchodu. :-)

Používat seznamy

Kromě nákupního seznamu mám v poznámkách i seznam věcí, které potřebujeme, když jedeme někam na návštěvu. S dítětem těch věcí není tak úplně málo a než pokaždé přemýšlet, zda jsem na něco nezapomněla, je lepší mít odškrtávací seznam pro kontrolu.

Nepořizovat nepotřebné věci

Z těch 20 úhledných komínků oblečení, co jsem si pracně vytvořila před odjezdem do porodnice, jsem reálně používala tak jeden. Prostě jsem si oblíbila 4 bodýčka, dvoje kalhoty, jedny ponožky… no a víc toho nebylo potřeba. Kdybych to věděla, nemám teď depresi z narvaného sklepa. Jinak se dítěti do jednoho roka vůbec nemastí vlasy (ani nic jiného), takže na koupání bohatě stačí obyčejná voda.

Investovat správně energii

Ze všeho nejtěžší na nové roli maminky pro mě bylo zvyknout si na to, že mám na všechno zoufale málo času. I na úklid, který jsem dříve zvládala za dvě hodiny, jsem najednou potřebovala tři dny, pokud jsem nechtěla mít zvukovou kulisu tvořenou hysterickým pláčem.

Za starých časů jsem sice měla úklid celkem ráda a dokázala se u něj odreagovat, ale když jsem po třech dnech viděla, že můžu začít znovu, vyloženě mě to iritovalo a ubíralo energii.

Proto jsem se rozhodla najít paní na úklid a nemůžu si to vynachválit. Když Jonáš usne nebo si ho někdo vezme na procházku s kočárkem, můžu si bez výčitek svědomí otevřít word a udělat překlad nebo napsat článek. Nabíjí mě to mnohem víc než nekonečný úklid a po probuzení má Jonáš zase usměvavou a spokojenou maminku. :-)

Uff, za chvilku se Kubík vrátí s kočárem, tak honem najít nějaký obrázek a načasovat opublikování, nebo mi tento článek skončí na hromadě dalších rozepsaných myšlenek. I na psaní si zkrátka musím vytvořit nějaký rituál, jinak to nepůjde. Zatím to vidím na každou středu.

Hru s úpravou šablony ve WordPressu, aby se mi zobrazovaly komentáře, jsem prozatím z časových důvodů vzdala. Takže budu ráda, když mi napíšete třeba na sociálních sítích, o čem má být další článek. Napadá mě hned několik témat:

  1. Jak naučit dítě, aby samo usínalo v postýlce?
  2. Podmínky pro získání mateřské, když jste něco mezi HPP a OSVČ?
  3. Jak na to, aby si vás partner hýčkal?

Budu se těšit na zpětnou vazbu a vy se můžete těšit na další středeční článek. ;-)

 

 

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: