Hledání ztracené radosti

Každé ráno nevěřícně pozoruju, kolik energie a radosti ze života má ten můj malý človíček. Nevadí mu, že je na budíku 5.55 a venku je hnusně. On hledá podněty k úsměvu! On se chce smát! Protože ho ten smích prostě baví!

A tak na něj koukám a přemýšlím, kdy se to vlastně láme? Kdy jsme my dospěláci ztratili tuto super schopnost?

Řekla bych, že to bylo někde mezi povinností udělat z veselýho skákání elegantní skok přes kozu a hodnocením tělocvikáře.

Povinnost a hodnocení okolí. To jsou podle mě ta klíčová slova, která dokážou všechno znechutit.

Z toho, co děláme, se vytrácí radost, protože to musíme dělat. A měli bychom to dělat tak, abychom z toho nepropadli. Reparát u našeho okolí totiž bývá dost složitý, ne-li nemožný.

Prodáváme svůj čas za peníze, často na to nadáváme, ale učíme svoje děti, že takhle to prostě je a v životě se musí trpět.

„Proč plýtváš energií na nějaké běhání? Vem si radši krumpáč a běž dělat něco pořádnýho!“ vtloukávala mi často do hlavy moje máma.

Škoda, že jsem se ji nikdy nezeptala, jestli alespoň ona má z té práce na zahradě radost. Řekla bych, že nikoli.

Pokora a skromnost – to jsou zásady, které se mi snažila vštípit. A já se na ně celý život snažím zapomenout. Protože počiny, ze kterých jsem měla největší radost, nemají s pokorou a skromností nic společnýho. Spíš naopak.

Proto teď, když jsem se sama ocitla v roli matky, se snažím vybavit, co jsem ráda dělala jako malá. Co bych vlastně dělala, kdybych se už nikdy nemusela vrátit do práce?

Děti se totiž prý nejvíc učí napodobováním svých rodičů a pokud bude Jonáš vyrůstat v tom, že i práci může člověk milovat, pomůžu mu tím zdaleka nejvíc.

A jak jste na tom vy? Víte, co byste dělali, kdyby vám za to nikdo neplatil?

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: