A bude hůř…?

Také vám ve školce neustále říkali „užívej si dětství, pak půjdeš do školy, budeš mít spoustu povinností a všechno bude horší…“? Stejnou větu jsem pak nesčetně mnohokrát slyšela i na prvním stupni ve škole „buďte rádi, že jste na prvním stupni, na druhém stupni bude všechno mnohem těžší a s takovým přístupem určitě propadnete…“ Nemluvě pak o přestupu ze základky na střední a ze střední na vejšku. Žila jsem v neustálém strachu z toho, že další etapa bude mnohem horší, těžší, možná nezvládnutelná. Říkají to přece všichni dospěláci, co už něco vědí o životě. A tak jsem jim věřila. Věřila  a neustále se bála toho, co přijde.

Když mi ve školce vychovatelky dávaly na holou za to, že jsem nespala, bála jsem se, že ve škole to bude ještě horší a učitelky mě jako ve starých dobrých filmech budou mlátit ukazovátkem. Ukazovátkem mě překvapivě nikdo nemlátil. Jen celá škola hrála hru s názvem „ruská nemoc“, která spočívala v tom, že každý, kdo se dotknul mě nebo mých věcí, se infikoval vysoce nakažlivou ruskou nemocí a musel se jí rychle zbavit tím, že ji předal někomu jinému. Ale nikdo mě už nemlátil, takže docela výhra.

Bála jsem se, co si pro mě s takovou připraví střední škola. A představte si, že NIC. Žádné mlácení ani hra na ruskou nemoc. Jen jsem tam musela 5 krát týdně chodit a poslouchat o tom, jak to bude na vysoké škole těžké, protože nás tam nikdo nebude vodit za ručičku a říkat, co máme dělat.

Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem na vysoké škole zažila nejlepší roky svého života. Žádná povinná docházka 5 dní v týdnu, žádné zbytečné předměty typu tělák nebo hudebka. Respektive nabídka předmětů tělesné výchovy byla natolik široká, že si z ní musel vybrat i ten největší sportovní antitalent – tedy já. Odpadl tedy věčný stres z toho, že nepřeskočím přes kozu nebo nezazpívám správně melodii, protože mám holt od narození hudební hluk. A světe div se – žádné mlácení, žádná hra „ruská nemoc“ ani otravné domácí úkoly do předmětu, které se opakují 3 krát týdně. Ale i vysokoškolští učitelé rádi občas použili tu slavnou větu – „užívejte si studentského života, pak už to bude jenom horší“.

A tak jsem s hrůzou čekala, jaké bude moje první zaměstnání…

Překvapím vás, když řeknu, že jsem se neměla čeho bát? Ba naopak. ABRA, která mě jako čerstvou absolventku ihned zařadila do svého týmu, je jedním slovem SKVĚLÁ. Chodím do práce s radostí, nestresuju se, že nemám domácí úkol, nikdo nehraje hru ruská nemoc, ani mě nemlátí ukazovátkem. Můžu se věnovat tomu, co mě vždy bavilo a ještě k tomu mít čas na psaní článků pro svůj vlastní blog. Co víc si přát? Život je krásný!

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:
Komentáře: 2
  1. Ivan

    Zivot je takovy, jaky si jej clovek s pomoci okolnosti udela… Kdyz se nekdo nudi, muze si zivot okorenit praci v cizine ;)

  2. Petr

    Taky jsem si vždycky říkal, kdy už to bude horší a kdy mě přestanou vodit za ručičku a já propadnu, nebo se mi začne stýskat po předchozí škole… Nakonec to nikdy nepřišlo. Každý stupeň pro mě byl lepší, než ten předchozí. Nevím, proč nás všichni straší. I když mám skvělé vzpomínky na střední a na všechno, co jsme v té době dělal, nebo když si vzpomenu na všechny ty super akce na vysoké… nikdy bych se nechtěl vrátit. Vzpomínky jsou super, ale to, co je teď a to, co je před námi, je prostě lepší. Co ty? Chtěla by ses někdy vrátit a užít si to znovu? Nebo něco změnit?

;-) :| :x :twisted: :smile: :shock: :sad: :roll: :razz: :oops: :o :mrgreen: :lol: :idea: :grin: :evil: :cry: :cool: :arrow: :???: :?: :!: